Comeback

15. července 2017 v 18:02 | The Butterfly Girl
Už bylo načase...
Po půl roce jsem zpátky s nadbytkem inspirace, dobré i špatné nálady a jiným pohledem na svět. Kdyby se někdo ptal, co jsem za tu dobu, stihla, udělala, nebo dokázala, řekla bych, že takřka všechno co jsem chtěla. Už jsem se dostala do bodu, kdy se ošívám nad svým prvním článkem. Z krátkých klukovských vlasů se staly hnědé lokny na ramena, z volného oblečení se stala správně padnoucí trička a úzké džíny a každodenní sezení doma vystřídalo běhání a pikniky s kamarády. Jinými slovy jsem jako každá náctiletá holka dospěla. Zatím to byla úžasná cesta a já ještě zdaleka nejsem na konci.
Osoba kterou jsem bývala tady pořád někde je (sice jen v článcích, na fotkách a ve vzpomínkách, ale je tady) a já ji mám pořád ráda jako tu, která ji vystřídala. Můžu ovšem s hrdostí říct, že jsem silnější, šťastnější a mám mnohem větší nadhled. Tak to ostatně většinou bývá, s věkem přichází víc zkušeností a (doufejme) i jistá "moudrost." Nemyslete si, že je ze mě teď ten nejzodpovědnější človek na světě, pořád patřím mezi třídní průšviháře a dělám věci, kterých jednou možná budu litovat, ale světe div se, takhle to chci. Nedávno dokonce přišo rozhodnutí hrát si na "Yes Mana" a opravdu to se mnou udělalo divy, šla jsem si se dvěma přáteli brzo ráno zaplavat do jezera, zůstala jsem do noci sedět u ohně s úžasnou partou lidí, přestože jsem věděla, že mě druhý den čeká volejbalový turnaj, skočila jsem nejvyšší můstek v bazénu a spala jsem pod širákem. Tohle všechno jsou zážitky jednoho týdne!
Chtěla bych vám toho ještě tolik říct, ale pořád si připomínám, že tohle je jen oznámení a že mám spostu času vylíčit všechno co se za tu dobu událo.
A taky že vylíčím.

Puberťačka která dospěla,
Vaše Butterfly Girl
 

Overthinking

9. října 2016 v 21:29 | The Butterfly Girl |  Deník
Od posledního článku uběhla dlouhá doba. Jednoduše jsem nebyla schopná ze sebe cokoliv vymáčknout. Vždycky buď byla inspirace, ale ne chuť do psaní a nebo neuvěřitelná chuť něco vyplodit, ale co to už jsem nevěděla. Teď konečně nastal moment kdy je chuť a inspirace je nadbytek.
A dnešní téma? Sama nejsem schopná to pojmenovat. Běží mi hlavou milióny myšlenek a já neumím vybrat tu správnou. Jen sedím za notebookem s těžkou hlavou a přemítám nad tím co vůbec chci aby Vám tenhle článek dal. Chci abyste pochopili "problematiku" mého světa? Proč jsem se místo splynutí s davem rozhodla být černá ovce? Proč mám někdy chuť vzít do ruky kytaru a uprostřed náměstí vystřihnout sólo z Nothing Else Matters a jindy se bojím kolemjdoucího zeptat na cestu? Proč místo toho abych se učila, sedím s notebookem v klíně a sepisuju něco bez hlavy a paty?

,,Protože jsi puberťačka!"
,,Nevím.. ani na jednu otázku neznám odpověď."
,,Protože jsi The Butterfly Girl."
,,Já jsem černá ovce protože se nebojím být jinej, mám svoji hrdost a odmítám se podřídit. U tebe je to dost podobné, jen trochu míň tvrdohlavosti a nepokory a víc pochopení."
,,Jsi černá ovce protže chceš, jsi svá, jsi to ty a neděláš něco jenom protože musíš..."
,,Jsem černá ovce protože nechci jít s davem a hnusí se mi všechny moderní trendy. Já si nefotím selfíčka s psím ksichtem. A místo učení dělat něco jiného.. to je fantazie. Taky lenost, ale hlavně fantazie. Ta dnes mnoha lidem chybí. Jsem rád za to že jí mám a neučím se, ale tvořím. Protože nebýt papíru a propisky, nebýt slov a not které píšu zbláznil bych se. Někdo to napíše na blog, někdo do deníčku, někdo kamarádce. Já na notový papír a nechám za sebe brečet kytaru."

Dostala jsem na tyhle otázky několik odpovědí, ale nejvíc mě uchvátila ta poslední. Napsal ji můj známý, zpěvák kapely Boy Without Fear. Musím říct, že všechny odpovědi které jsem dostala, v sobě ukrývají část pravdy, ale v té poslední je ještě něco. To "něco" podle kterého často řídím svoje jednání. To "něco" co odpovídá mým postojům. To "něco" co popisuje proč se tak strašně bráním názorům které jsou mi vnucovány. To "něco" kvůli kterému se nefotím s čumákem na obličeji. Ano, je to trend a ano, trendy jsou vlastně důležité, můžeme podle nich poznat jednotlivá období a časové úseky, ale představte si jaké byto bylo bez nich. Tisíckrát rozmanitější.
Můj profesor na občanskou výchovu se nedávno naší třídy zeptal kdo by chtěl tetování. Společně s několika dalšími lidmi jsem zvedla ruku a on se vyděšeně rozhlédl po třídě a pak (z neznámého důvodu) se podíval na mě a prohlásíl: ,,Ale slečno víte že když si necháte udělat tetování tady," ukázal si rukou na hrudník ,,Tak za třicet let bude tady," a svoji ruku posunul někam pod žaludek. ,,Samozřejmě pane profesore," odpověděla jsem s širokým úsměvem, ale uvnitř jsem obracela oči v sloup a plácala se přes čelo. Je sice hezké že nás chcete uchránit před tím abychom si zohyzdnili těla, ale to že nám demonstrujete jak je to špatné nás v mnoha případech donutí to spíš udělat. Kdyby se nás zeptal proč tetování chceme, jaké a nebo kde ho chceme třeba by nás donutil se opravdu zamyslet. Vezměme si v příklad malé děti. Když dítěti řeknete, aby panence nestříhalo vlásky vezme nůžky a okamžitě to udělá, ale když mu řeknete aby utřelo nádobí, nechá utěrku ležet tam kde je a půjde si hrát s krásně ostříhanou panenkou. "Puberťáci" (to slovo z nějakého důvodu vyloženě nesnáším) jsou na tom tísíckrát "hůř". Copak není alkohol od osmnácti? I moje mamka poprvé pila když jí bylo šestnáct. Copak nejsou cigarety jen pro dospělé? Denně vidím kouřit tolik náctiletých že už to ani nepočítám. Všude stále omýlají jak je to špatné, škodí to zdraví a ničí vám to šedou kůru mozkovou. Jenže to nefunguje. I přes všechny výhrůžky to mladí lidé stále dělají. Copak není jiná cesta jak nás s tím vším seznámit? Jak nám říct že je to škodlivé, ale zároveň nám nevtloukat do hlavy že nesmíme tohle a tamto. Existuje tolik možností...

Think outside the box.

Puberťačka která ještě nepila.
Vaše Butterfly Girl.

Zmizení Ďatlovy výpravy

6. září 2016 v 20:55 | Butterfly Girl
Zbožňuju záhady, fascinují mě neobjasněné případy a podivné příběhy. Je ale něco co mě z neznámého důodu neuvěřitelně děsí. Ďatlova výprava.

Skupina deseti polárníků se rozhodla, že vystoupá na vrchol hory Otorten v Ruském pohoří Ural. 25.ledna 1959 výrava dorazila do osady Vižaj, nejbližšího obydleného místa od hory Otorten. V geologické osadě kam se poté přesunuli, se jeden z členů odpojil kvůli zhoršenému revmatismu. Výprava pokračovala dál v devítičlenném složení. 31.ledna končí zápisky v deníku jednoho z členů, výprava se dostala na okraj horské oblasti a začala se připravovat na výstup. V údolí zanechali potraviny a vybavení, které potřebovali na spáteční cestu. 1.února se skupina začala pohybovat průsmykem směrem k Otortenu, jenže kvůli sněhové bouři se odklonila od plánované trasy. Nakonec vůdce výpravy Ďatlov rozhodl, že založí tábor na úpatí hory Cholat Sjachyl i přestože 1,5km daleko byl les který byl pro přečkání bouře mnohem vhodnější. Po sněhové bouři výprava zřejmě nebyla schopna pokračovat. Nejspíš už totiž nebyla schopna ničeho. Do 12.února kdy byl stanoven termín odeslání zprávy, že je výprava v pořádku se nic nedělo, následně bylo vysláno několik dalších výprav aby Ďatlovu expedici našli. 26.února bylo objeveno zničené tábořiště. Stan byl prázdný, stržený a pokrytý sněhem.
Nejspíš lavina že ano? Ani náhodou.
Od tábořiště totiž pokračovali stopy směrem k lesu. Na okraji lesa bylo pod velkou borovicí objeveno ohniště a těla dvou členů původní výpravy. Byli oblečení v potrhaném spodním prádle a bez obuvi. Částečně ohořelí. Nedaleko ohniště se nalezla kupka nepoužitého dřeva. Borovice měla do výšky pěti metrů polámané větve z čehož se dá usoudit že na ni šplhali, vypovídají tomu i nálezy lidské kůže na kůře, dokonce i těla byla odřená. V prostoru mezi tábořištěm a stanem byli nalezeni další tři mrtví, podle polohy jejich těl se zdá, že se snažili vrátit zpátky ke stanu. Těla byla přesně ve vzdálenosti 300, 480 a 630 metrů od borovice. Pátráni po zbylých členeh trvalo ještě další dva měsíce. Nejdříve byli nalezené zbytky rozřezaného oblečení. Nakonec se zbylá čtyři těla našla 75m hlouběji do lesa od borovice, ukryta pod dvoumetrovou vrstvou sněhu a pod nimi byla provizorní podestýlka z lesního porostu. Měli na sobě kusy oblečení patřící jiným členům skupiny.
Po nálezu byla samozřejmě provedena pitva, která ale nevedla k ničemu jinému než většímu zmatení. U prvních šesti těl bylo za příčinu úmrtí určeno podchlazení. U dalších čtyř musela být ovšem vzhledem k zranění na těla vyvynut extrémní tlak, lebka jednoho z nich byla rozdrcena, další dva členové měli zlámaná žebra. Jedna z nich měla vytrhnutý jazyk.

Při vyšetřování bylo zjištěno že:
Šest členů výpravy zemřelo na podchlazení a další tři vlivem zranění která utrpěli.
Nebyly nalezeny žádně stopy po cizí přítomnosti.
Stan byl rozříznut zevnitř.
Oběti zemřely 6-8 hodin po posledním jídle.
Všichni tábor opustili z vlastního podnětu a to pěšky.
Zranění nemohla být způsobena jiným člověkem, síla potřebná na způsobení takových to zranění se dá přirovnat k autonehodě a nebyly poškozeny měkké tkáně.
Testy prokázali zvýšenou přítomnost radiace na některých oděvech.

Tak co? Co nebo nedejbože kdo mohl způsobit takto záhadná úmrtí. Nebojte se do komentáře napsat vaše konspirační teorie, ráda je všechny vyvrátím.
 


Nekonečné boje...

4. září 2016 v 19:18 | Butterfly Girl |  Deník
Metalisti VS "Popinkáři
Nekončící předsudky a vzájemné se shazovaní. Už dlouho se snažím porozumět tomu proč... Proč má někdo vůbec potřebu si akorát kazit den tím že se hádá o něčem, o čem nikdy nepřesvědčí všechny? Připadám si jako výjimka. Nehádám se, já z povzdáli sleduji a následně si o tom hezky doma u notebooku napíšu článek.

Každý metalista, rocker nebo punker vám řekne, že hudba kterou poslouchá by měla být respektována a že byste ho neměli odsuzovat podle toho jak se obléká. Jenže pak když si člověk pročítá komentáře na facebookové stránce Metalschopu zjistí, že posluchači tvrdší hudby jsou úplně stejně arogantní jako kdokoliv jiný i když stále tvrdí opak. Spousta z nich vám řekne že metalisté vás vezmou takové jací jste a nemají předsudky apod. Jenže když vám někdo řekne, že máte akceptovat jeho styl a následně úplně odsoudí ten váš začne to postrádat jakýkoliv smysl. Potom lidé kteří poslouchají pop nebo rap mají předsudky a metalisté si na ně stěžují, následně se s nimi pohádají v komentářích pod lehce kontroverzní fotkou a tenhle nekonečný koloběh pokračuje. Nejsem schopná pochopit smysl těchhle hádek. Naprosto nejiracionálnější mi přijde fakt, že když před "zasloužilým metalistou" někdo zmíní o moderních kapelách jako například amerických hardrockerech Black Veil Brides nebo britské metalcoreové skupině Bring Me The Horizon prakticky okamřitě vám řekne, že jsou to slečinky a absolutní ostuda tohohle stylu. Jak... ironické, člověk který všechny přesvědčuje o tom jak je dobré být jiný a jak bychom se všichni měli navrájem respektovat úplně odsoudí kapely které vlastně jsou "jiné". Takže jsem teď vlastně úplně potopila hudební styl který miluji a jeho fanoušky. Výborně...
Další věc je pojem "správnej chlap". Opět na stránce Metalshopu byla zveřejněná fotka mladého zpěváka, je vysoký, hubený a má ostré rysy, admin se pod fotkou ptal ,,Tak co dámy? Jak se vám líbí?" Několik dam pod se pod touto fotkou ostře vyjádřilo že by radši daly přednost "pořádnýmu chlapovi" před tímhle tintítkem a že "tohle" přeci ani nemůže otevřít sklenici od okurek. Sice se těchto slečen admin ptal na názor, ale ve chvíli kdy se začnou navážet do vysokého a hubeného klučiny mi to nepřijde fér. "Správnej chlap" je slovní spojení podle mého absolutně nesmyslné. Jsou tu ti nabouchanci kteří slibují dívce že jí ochrání a zbijou kohokoliv kdo se opováží na ni hrubě promluvit a pak jsou tu chlapci kteří pláčou u romantických filmů a slečně tajně píšou dopisy. Oba tyto typy jsou "správní chlapi". Stejně tak když se chlapec v patnácti rozhodne že si začne holit nohy je to špatně. Dívky snad dokonce mají tu povinnost to dělat, ale pokud se k tomu odhodlá kluk je okamžitě zpochybňována jeho orientace. Ovšem správní chlapi jako fotbalisté a bodybuildeři mají nohy oholené častěji než byste asi čekali...
Abych napravila mé křivdění metalistům (a tudíž i sobě samé), samozřejmě ne všichni jsou takoví. Narazíte na spoustu milých a respektu plných vyznavačů tvrdši hudby. Ostatně, právě jste narazili na mě.
Zkuste někdy jít po ulici a dívat se na kolemjdoucí jako na lidi. Ne jako na "tamtoho kluka v černý mikině" nebo na "tu paní s dítětem", zkuste si říct: ,,Tenhle člověk mi přijde zajímavý, kam asi jse? Tváří se ustaraně, co má asi za problém?" Zprvu si budete připadat trochu jako blázni, ale pak zjistíte, že pokud se na lidi díváte s porozuměním, začnou se tak i oni dívat na vás.

Metalistka bez předsudků
Vaše Butterfly Girl

Dívenka s motýly v očích

3. září 2016 v 21:29 | Butterfly Girl
Ještě mi není ani patnáct a většina lidí se smíchem říká, že přeci není možné, aby si tak mladičká holka jako jsem já prošla nečím co by na ní zanechalo následky. Smutné je, že je to možné.

Určitě teď zním jako spousta teenagerů, kteří své okolí přesvědčují o tom, že i v jejich věku je život těžký a že i oni mají reálné problémy. Samozřejmě je na tom něco pravdy, ale na druhou stranu, většina lidí jen s úsměvem pokývá hlavou a myslí si své. "Další přecitlivělý puberťák který jednoho dne dospěje a uvidí že to, co považoval za problémy je denní záležitost." Vše co jsem tímto chtěla říct je: "Jen se příliš starám o to co si o mě lidé myslí, a tak nechci abyste si hned na začátku článku řekli, že jsem další holčička které trochu skáčou hormony."

Teď abych se konečně mohla dostat k tomu kdo vlastně jsem. Jsem dívenka s motýly v očích. Tak mě nazval můj dobrý přítel. Kluk který s láskou i nenávistí probouzí k životu postavy, monstra a hlavně motýly. I já jsem se postupem času stala jednou z jeho postav. Stala jsem se královnou. Královnou která postrádá království a korunu. Stále jsem ale jen dívenka, dívenka která má díky němu stovky motýlů v očích.
Jsem taky studentka, naprosto normální holka která chodí na gympl a má tam své kamarády i nepřátele. S nepřáteli to bylo prvních pár let těžké, už jen kvůli mé lásce k tvrdší hudbě a černé barvě mě měli za celkem zvláštní osobu. Pak to začali dávat najevo. Uprímně, na gymnáziu jsem si prožila nejlepší i nejhorší chvíle ve svém dosavadním životě. Těch špatných bylo dost, každodenní bití dvířky od skříněk, schazování ze schodů a posměšky nebyli příjemné, ale možná právě díky tomu jsem teď člověkem který se snaží každého pochopit. Člověkem který ač chápe jak se lidé cítí ve všemožných situacích nikdy nepochopí důvod šikany, člověkem který ač chápe proč lidé občas ubližují sami sobe nedokáže pochopit proč si ubližují navzájem. Čím dál častěji ležím a dívám se do stropu a uvnitř vše vře nepochopením, pochopením a vztekem.
Vztek. Další moje důležitá část. Nemám teď namysli vztek člověka kterému pravě jedoucí auto postříkalo bílé kalhoty bahnem. Mám na mysli vtek při kterém mám chuť vyhodit do povětří nejlépe celý svět. Vztek při kterém jsem schopná jen sedět, zarytě koukat do země a přemáhat se abych nerozbila to co mi zrovna leží po ruce. To bývá velice často mobil nebo kytara. Dvě věci které používám denně a bez kterých bych nebyla schopná fungovat. Stejně je to s lidmi. Nechápu proč, ale nejčastěji cítím neuvěřitelný vztek a nenávist vůči těm, které mám nejradši. Je to poměrně zdrcující.
Nejsem ale jen smutná, rozzlobená a plná nenávisti. Je spusta věcí které mám neuvěřitelně ráda. Jsou to drobnosti jako zimní rána naplněná horkým čajem a sledováním krkavců, západy slunce při kterých si připadám jako Malý Princ, hudba, má kytara a knihy. Je ale také spousta věcí které mám ráda natolik, že si bez nich samu sebe nedovedu představit. Rodina, přátele, creepypasta (ano, vážně, čtete správně), protože díky creepypastě jsem poznala tolik lidí že je to takřka nemožné. Poznala jsem jednu z mých nejlepších kamarádek díky které jsem se změnila k lešímu, poznala jsem úžasnou skupinu lidí která mi vždy ochotně pomůže s jakýmkoliv problémem a poznala jsem chlapce který mě jmenoval královnou a vnesl do mých očí stovky motýlů. On je jedním z důvodů proč jsem se rozhodla začít psát, vždycky ke mě promlouval skrz příběhy u kterých jsem až nezdravě často plakala. Já ho nechci rozplakat, chci vytvořit vzpomínku. Pro mě, pro něj, pro mé přátele a snad i nepřátele.
Doufám že jednou si budu tenhle i nadcházející články pročítat při zimním ránu s horkým čajem v ruce, ošívat se nad tím jak jsem byla mladičká a do jisté míry vlastně hloupá, usmívat se při myšlence kolik přátel mi z těchhle let vydrželo a nostalgicky pokyvovat hlavou při pročítání mých pocitů a dojmů z teď ještě stále budoucích událostí.

Dívenka s motýly v očích
Vaše Butterfly Girl

Kam dál